Ten měsíc si říkal Oko Prahy. V jednom očním důlku měl posazený golfový míček, namísto druhé bulvy zamontovaný reproduktor. Hrál z něj Novosvětskou a Osudovou a další provařené fláky skutečných mistrů a vznášel se na černé bezhvězdné obloze bez ohledu na aktuální fázi dne.
Až jednou mu někdo ukradl baterie a vytrhl reproduktor z důlku. A pak už byl klid.
Ale jen zdánlivý. Město se změnilo a ticho bylo tíživé. Z Oka Prahy stalo se smutné Ucho Prahy, jehož gumový pohled golfového míčku občas v noci vylekal kočky, co si dávaly dostaveníčko na střechách starých domů, nebo milence v parku, kteří s rukama propletenýma vzhlíželi k hvězdnému nebi. Ucho Prahy se trápil a všechny ty pohledy plné strachu jej bodaly, každou noc víc a víc, do prázdného důlku. Poslouchal a vnímal všechny ty lidi a všechno to ticho po hudbě, která by tu mohla být...
OdpovědětVymazat