Dust in the Wind

Jako prach ve větru řítit se světem,

obrousit města a zasypat těla,

sedřít z nich všechny nánosy, slupky,

zadusit lidi a umlčet hlasy,

odstranit přetvářku, zbavit je mimiky,

servat jim kůži a zahladit rysy,

jako prach ve větru.

Jako prach ve větru točíš se v kruhu,

vábenej vidinou pokladu v hrnci,

posedlej potřebou objevit duhu,

posedlej potřebou nastavit řád,

barevný pásy ti nedají spát,

jdeš za nim s nadějí, že najdeš minci.

Jenomže na konci, dokola v kruhu,

leží jen začátek, ne obolos. 

Když si včas lehneš, nepoznáš, že tě zastřelili

Jak glazura je tenkej led, vyrážíš vpřed a je to hned, 

když poprvé se ozve tříšť.

(Škoda, že nejsi překvapenej.)

Chtěl bys jít zpátky, není kam, za tebou trosky, střepy, zmar,

a před tebou, oč nestojíš.

(Škoda, že nejsi překvapenej.)

Předem znals váhu situace, však kdo má čas na kontemplace, 

když srdce bije jako zvon?

Buch-buch,

buch-buch,

buch-buch.

Seš, vole, vyplašenej slon. 

Tak si lehni.

Kapitola třetí

Na nástupišti, úplně jako Harry v tom filmu s Emmou Watson. Za živa ji měla ráda, byla emancipovaná, ale k minulosti se vracet nebude, není už kam, je daleko a všude kolem je mlha.

Vlevo kolej, vpravo kolej, pod zadkem lavička. Bezvýchodná situace, beznástupní, bezvlačná.

Vlevo kolej, vpravo kolej, pod zadkem lavička a v myšlenkách Zajíc. Dělá, že tam není, být tu mu nepřijde patřičné. 

Teď by už měl přijet - píšťala, supění, skřípot brzd. Teď a teď a už, pokud vůbec. Přijet a odvézt, z mlhy do mlhy, ze břehu na břeh. Jestli tu ovšem nějaký břehy jsou, napadá Tlamu.

Zajíce nenapadá nic. Je tu v bezpečí.

A bylo ticho

Valilo se okapovou rourou, šplíchalo zpod aut na kalhoty pod deštníky, usazovalo se na podlahách tramvají.
Ticho. Takový to vopravodvý ticho, co se ti zaškrábne v hlavě a celou jí postupně vyplní, i když víš, že to dělá. I když víš, že to tak nechceš. Jenže se poddáš, protože nic jinýho v tu chvilku nedává smysl.

Nic nepoznaly

Podkladky jsou zrádný. Víš to - jako malej jsi chodil do kurníku pro vajíčka a vždycky sis musel sáhnout, že je to vopravdu von, a ani potom sis kolikrát nebyl jistej. A ani ty slepice to nepoznaly, což bylo matoucí a smutný.
Oblbovat slepice je smutný.

Dušičky

(je)
Venku je tma, zima a prší.

(čas)
Nikdo nezvedá telefony.

(vzpomínat)
Je čas vzpomínat na naše mrtvé.

Krvavý román

„Je to jasné,“ zakabonil se detektiv, „vepsal do toho listu svou duši.“
Watson nevolí nakrčil nos.