Jako prach ve větru řítit se světem,
obrousit města a zasypat těla,
sedřít z nich všechny nánosy, slupky,
zadusit lidi a umlčet hlasy,
odstranit přetvářku, zbavit je mimiky,
servat jim kůži a zahladit rysy,
jako prach ve větru.
Jako prach ve větru točíš se v kruhu,
vábenej vidinou pokladu v hrnci,
posedlej potřebou objevit duhu,
posedlej potřebou nastavit řád,
barevný pásy ti nedají spát,
jdeš za nim s nadějí, že najdeš minci.
Jenomže na konci, dokola v kruhu,
leží jen začátek, ne obolos.
Jak glazura je tenkej led, vyrážíš vpřed a je to hned,
když poprvé se ozve tříšť.
(Škoda, že nejsi překvapenej.)
Chtěl bys jít zpátky, není kam, za tebou trosky, střepy, zmar,
a před tebou, oč nestojíš.
(Škoda, že nejsi překvapenej.)
Předem znals váhu situace, však kdo má čas na kontemplace,
když srdce bije jako zvon?
Buch-buch,
buch-buch,
buch-buch.
Seš, vole, vyplašenej slon.
Tak si lehni.
Na nástupišti, úplně jako Harry v tom filmu s Emmou Watson. Za živa ji měla ráda, byla emancipovaná, ale k minulosti se vracet nebude, není už kam, je daleko a všude kolem je mlha.
Vlevo kolej, vpravo kolej, pod zadkem lavička. Bezvýchodná situace, beznástupní, bezvlačná.
Vlevo kolej, vpravo kolej, pod zadkem lavička a v myšlenkách Zajíc. Dělá, že tam není, být tu mu nepřijde patřičné.
Teď by už měl přijet - píšťala, supění, skřípot brzd. Teď a teď a už, pokud vůbec. Přijet a odvézt, z mlhy do mlhy, ze břehu na břeh. Jestli tu ovšem nějaký břehy jsou, napadá Tlamu.
Zajíce nenapadá nic. Je tu v bezpečí.
